Přátelé a rodáci Milovic o.s.

Vážení občané, rodáci a farníci!

Sešli jsme se dnes zde, abychom oslavili tisícileté jubileum založení této, kdysi krásné a klidné obce, jakož i čtvrt století jejího zrušení:

Založena byla následovně: V mlhavém dávnověku, před tisíci léty, byla krajina tato, od Prahy až k Mladé Boleslavi porostlá divokým pralesem. Tehdy kněžic Boleslav, bratr knížete Václava, postavil si v nížině u Labe, hrad ještě pevnější – dnešní to – Boleslav Mladou. Ač nebyl hrad ten ještě úplně postaven, pozval Boleslav otce svého, knížete pražského, aby přítomen byl vysvěcení hradní kaple. Kníže sám však tehdy nejel, ale poslal na slavnost tu, dceru svoji Mladou, kterou doprovázely dvě panny z rodů šlechtických a silně ozbrojená družina. Vůdcem výpravy té stanovil statečného Ctislava, jelikož cestování bylo tehdy velmi nebezpečné. Od Prahy, přes Boleslav Starou a hrad Lysou, vedla do hradu Boleslav Mladá, cesta pralesem, těžce sjízdná, která je dosud vyznačena ve starých mapách jako „Pražská cesta“ a jest položena asi kilometr od Mladé. Tento kraj byl v oněch dobách ohrožován lupičskou bandou, jejímž vůdcem byl hrozný Hraboň. Doupata svá měli v roklinách, zvaných „Na Skalce“, asi půl hodiny vzdálené od „Mordových roklí“, mezi Lysou a Mladou Boleslaví. Tyto názvy uchovaly se dodnes. Cesta tato, vedoucí pralesem, v těchto místech posetým roklinami, byla jako stvořena pro lupiče a jejich krvavé řemeslo. Průvod kněžny Mlady dojel tehdy šťastně do Boleslavě Mladé, ale hůře bylo zpět. Lupič Hraboň dozvěděl se o vzácných pocestných a přepadl je zde u Skalky se svou rotou. Čtyři lupiči zaskočili vůdce výpravy Ctislava, který jel v předu a ostatní se vrhli na členy průvodu, které dle Hraboňova rozkazu všechny pobili, až na tři panny. Za ty chtěl Hraboň buď požadovati vysoké výkupné, anebo si je chtěl ponechati pro svoji kratochvíli v lupičských doupatech. Oloupivše mrtvé, zavlékli panny do svých brlohů na Skalku a zde pitím jali se oslavovati své vítězství. Ctislav, pod kterým byl zabit kůň, se však zachránil a nikým nepozorován sledoval lupiče a tak seznal, kde mají své skrýše. Po té okamžitě spěchal na hrad Lysou a tam vyžádav si koně, jel tryskem do Prahy, kde smutnou zprávu zvěstoval. Z Prahy vyjel ihned silný oddíl zbrojnošův, v jejichž čelo se opětně postavil nebojácný Ctislav. Co koně mohli vydržet, ujížděl tento oddíl k místu, kde přepadení několik hodin před tím se stalo. Lupiči mezitím popíjeli a když nevázanost jejich dostoupila vrcholu, kázal Hraboň přivésti ony tři zajaté panny. Nežli však rozkaz ten mohl býti vyplněn, zazněl lesní roh družiny Ctislavovi, která se vrhla na lupiče, zabíjejíc je napořád. Hraboň sám, vida, že je vše ztraceno, vrhl se k doupěti kde uvězněny byly panny, chtěje je pobíti. Neunikl však Ctislavovi, který jej ve smečce lupičů hledal. Rána Ctislavova meče rozťal hlavu vůdce lupičů až po ramena. Vítězná četa Ctislavova vnikla po té ve skrýš, v níž panny byly ukryty. Našla je klečící v doupěti, modlící se ke sv. Kateřině, které Mlada slibovala, postaviti kapli na tomto místě, budou-li zachráněny. Kníže měl radost velikou nad zachráněním své dcery a ona také nezapomněla na svůj slib, daný ve chvílích úzkosti a ještě téhož roku dala zde na Skalce postaviti kapli ke cti sv. Kateřiny. Statečný Ctislav byl za odměnu povýšen na vladyku a krajinu zdejší, kolem Skalky, dostal od knížete darem. Kněžna Mlada založila s oněma dvěma panami v Praze klášter, v němž byla první abatyší. Později to byl klášter šlechtičen. Ctislav se svým rodem vykácel lesy kolem Skalky a kaple a založil zde obec, kterou podle zakladatelky kaple, nazval Mlada. Obec tu trpěla nedostatkem vody a když byl nižeji objeven pramen, který tvořil rybník, byla obec přemístěna k prameni a rybníku. Později pak, postaven zde byl kostel sv. Kateřiny, kdežto kaple na Skalce časem zašla.

Takto vzniklá obec Mlada před tisíci léty, byla před dvacetipěti léty zase zrušena ve prospěch vojenské střelnice. Majetek občanů byl z poloviny vykoupen, s druhé poloviny vyvlastněn a vyvlastnění rodáci byli vojskem vyvezeni na Lipník. Co tu bylo slyšeti srdcervoucích nářků při násilném odvážení spolurodáků z naší zlaté, dobré, rodné obce, která nám přirostla tak hluboko k srdci. Těžko loučili jsme se s místy, kde po tolik století zapouštěny byli kořeny našich generací, kde předkové trpěli a se radovali, kde pracovali a šetřili, kde rodili se a opět rodnou hroudou kryti byli, po pozemské života pouti. Pak byla naše Mlada vojskem z části rozbořena a z části rozstřílena, až zanikla úplně. Jak hrozný byl její vznik, tak neméně hrozný její zánik, jelikož si několik občanů vzalo život a jiní předčasně zemřeli. A nyní mohou právem použíti slov slepého mládence, věštěných kdysi o Praze. Zde stávala obec Mladá. Ke konci pak, vzpomínáme-li ji dnes, jako jejich děti, které tak nerady, rodnou svou obec ztratili, blaží nás ve vzpomínkách na ní pocit spokojenosti, že v této tiché, tak typicky české dědině, zrodila se řada výborných českých synů a dcer, kteří prokázali vlasti a jejímu osvobození cenných služeb. Největší zásluhu na tom mají tito dva poslední učitelé. Pan řídící Seidl, který při propouštění nás ze školy všem připomínal: Pamatuj, že jsi Čech a Čechem zůstaneš. A jeho nástupce, pan řídící Frantál, vychovával Mladské v tomtéž vlasteneckém duchu, o čemž svědčí slova pronesená při opouštění Mladé: Jak já, poslední správce školy zdejší, mám se rozloučiti s tebou školo milená! Se slzou v oku dávám ti poslední s Bohem. Zde viděl jsem símě zaseté do duší milých mi svěřenců vzcházeti v bujné osení. Ó, kéž by uzrálo v plody činů dobrých: A uzrálo vážení v následujících: Marie Kratochvílová, roz. Krajová, která sloužila naší svaté věci na Rusi, vyznamenána byla revoluční medaili. František Kočí, důstojník legie v Rusku, Václav Syrový, poddůstojník legie v Rusku, Josef Šlapák, legionář ve Francii, František Zumr, legionář v Rusku. Václav Kočí, persekvován byl rakouskou soldateskou ve Vídni, Antonín Kočí, internován byl ve Francii a mnoho jiných, kteří pro své češství trpěli. Z mladších pak, sluší zvláště jmenovati Rudolfa Kočího, zakladatele sokola v Kanadě, který má význam státní.

Kéž národu našemu i v budoucnu milosrdný osud dopřeje takovýchto vlasteneckých vychovatelů! Potom se o naši, tak těžce vydobytou a draze vykoupenou svobodu báti nemusíme!